K základním církevním titulům katolických duchovních patří mezi jinými: u bohoslovců "Ctihodný pán"; u kněží "Důstojný pán", ("Velebný pán"]) u vikářů a pod. "Veledůstojný pán", u proboštů: "Jeho Milost"; u biskupů: "Jeho Excelence" a u kardinálů: "Jeho Eminence". Oslovení "Jeho Svatost" je vyhrazeno pouze papeži. V úředním písemném slohu těmto církevním titulům přináležejí odpovídající zkratky. Při oslovení se používá vokativní forma: "Důstojný pane" ("Velebný pane"), "Veledůstojný pane", "Vaše Milosti", "Vaše Excelence", "Vaše Eminence" a "Vaše Svatosti".

Ve vnitrocírkevním styku se při oslovení pro kněze používá jednoduchá familiární forma: "Otče"; u biskupa "Otče biskupe", popř. "Otče arcibiskupe". U kardinála se však oslovení "Otče" nepoužívá, nýbrž pouze "Pane kardinále", podobně u opata, protože se jedná o církevní funkci a ne stav. Podobně ani ostatní církevní funkce se nespojují s oslovením "Otče", nýbrž vždy s "Pane".

U řeholníků se používá: "Otče + řeholní jméno"; pokud se nejedná o kněze: "Bratře + řeholní jméno" (např. "Bratře Lukáši"). U řádové sestry "Sestro + řeholní jméno" (např. "Sestro Terezie"); jedná-li se o vyšší řeholní představenou, oslovuje se "Matko + řeholní jméno" (např. "Matko Vojtěcho"). Formy oslovení u řeholníků s použitím slova "Ctihodný/á" (např. "Ctihodný bratře", "Ctihodná sestro" nebo "Velebná či Ctihodná matko") jsou možné, ale bývají považovány za archaické. Středověké oslovení "kněže" je již zaniklé s výjimkou liturgických textů.

Pokud se jedná o společenský styk na pomezí civilního a vnitrocírkevního prostředí (nefamiliární prostředí), nahrazuje se slovo Otec slovem Pan. V tomto případě se u kněze používá slovo "Pane + funkce" (např. "Pane faráři", "Pane děkane", "Pane probošte" atd.). Za společensky nepřístojné se však považuje oslovení: "Pane Páter", "Pane Otče" či "Pane knězi", protože zde se nejedná o funkci, ale o stav dotyčného. U biskupa nebo kardinála lze použít oslovení: "Pane biskupe", "Pane arcibiskupe" nebo "Pane kardinále". No a tak to je .